Ostrov kamenných peněz

Od roku 1899 do roku 1919 byly Karolíny, ostrovy nacházející se v Mikronésii, německou kolonií. Nejzápadnějším ostrovem tohoto souostroví je ostrov Uap nebo Yap, na kterém v té době žilo pět až šest tisíc obyvatel.
V roce 1903 strávil na ostrově několik měsíců americký antropolog William Henry Furness III a o zvycích a obyčejích místního obyvatelstva napsal fascinující knihu. Obzvláště ho zaujal ostrovní měnový systém, podle něhož pojmenoval svou knihu stejně jako já tuto kapitolu: Ostrov kamenných peněz (The Island of Stone Money (1910)).

"Protože jejich ostrov neposkytoval žádné kovy, uchýlili se ke kameni. Kámen, na jehož dovezení a opracování byla vynaložená práce, je řádnou reprezentací práce, tak jako těžba a ražba mincí naší civilizace.
Svůj prostředek směny nazývají fei a sestává z velkých, masivních, silných kamenných kol o průměru od jedné do dvanácti stop, majících ve středu otvor různé velikosti, do kterého lze nasadit tyč dostatečné délky a síly na to, aby vydržela tíhu a ulehčila přemísťování. Tyto kamenné "mince" (vyrobené z vápence nalezeného na ostrově vzdáleném asi čtyři sta mil) byly původně dobývány a opracovávány (na tomto ostrově a poté) dovezeny na Uap jakýmisi odvážnými domorodci na kanoích a vorech ....
Zaznamenáníhodným rysem těchto kamenných peněz ... je, že není nutné, aby jejich vlastník uplatňoval jejich držbu. Po uzavření obchodu, jehož cena vyžaduje použití fei, který je příliš veliký, než aby jej bylo možno pohodlně přenést, se jeho nový majitel spokojí s prostým uznáním vlastnictví, které je doloženo značkou o transakci, zatímco mince zůstává nerušeně v prostorech, kam ji uložil minulý vlastník.
Můj starý dobrý přítel Fatumak mne ujistil, že v nedaleké vesnici žije rodina, jejíž vlastnictví kamenů není zpochybňováno nikým, i když nikdo, ani tato rodina, své bohatství nikdy neviděla. Toto bohatství sestávalo z ohromného množství fei, jejichž počet je znám pouze z pověsti tradované dvěma nebo třemi generacemi a v tomto okamžiku se nachází na dně moře! Před mnoha lety se jednomu z potomků této rodiny na cestě za svými fei podařilo zachránit jeden obzvláště velký a cenný kámen, který naložil na svůj vor, aby jej odvlekl domů. Vypukla ovšem veliká bouře a aby si posádka zachránila život, musel být kámen vydán napospas živlu. Kámen klesl ke dnu. Po návratu domů všichni potvrdili, že fei byl ohromných rozměrů a mimořádné kvality a že nebyl ztracen zaviněním vlastníka. Díky tomuto svědectví bylo podle přesvědčení ostrovanů všeobecně uznáno, že nehoda, při níž byl kámen ztracen, je tak bezvýznamnou událostí, že nestojí za to, aby se o ní dále mluvilo, a že pár set stop vody by nemělo ovlivnit jeho prodejní hodnotu, protože měl všechny potřebné náležitosti. Kupní síla tohoto kamenu zůstala proto taková, jako kdyby se kámen opíral o zeď vlastníkova domu. ...
Na ostrově Uap nejsou žádná kolová vozidla a tedy žádné polní cesty, ale vždy existovaly jasně určené cesty, jimiž probíhala komunikace s ostatním obyvatelstvem. Když se německá vláda stala majitelem Karolín, poté co je koupila od Španělska v roce 1898, mnohé z těchto cest byly ve špatném stavu. Náčelníkům mnohých oblastí bylo uloženo, aby cesty opravili. Hrubě opracované kusy korálu byly ale dost dobré pro bosé nohy domorodců, a tak příkazy i přes jejich opakování zůstaly nesplněné. Nakonec bylo rozhodnuto neposlušné náčelníky pokutovat. V jaké formě měla být pokuta uvalena? ... Nakonec bylo nalezeno šťastné řešení. Pokutování bylo provedeno tak, že muž vyslaný do každého failu a pabai v neposlušných oblastech jednoduše označil určité množství nejhodnotnějších fei černým křížkem, aby ukázal, že na kameny uplatňuje nárok vláda. To okamžitě začalo fungovat jako kouzlo. Lidé, žalostně ožebračeni, se pustili do práce a opravili cesty z jednoho konce ostrova na druhý takovým způsobem, že teď vypadají jako cestičky v parku. Vláda poté vyslala své agenty, aby vymazali černé křížky na kamenech. A bylo to. Pokuta byla zaplacena, šťastné failus obnovily vlastnictví svého kapitálu a topily se v bohatství" (str. 93, 96-100).

Reakce obyčejného čtenáře, stejně jako reakce má, bude: "Jak hloupé! Jak mohou lidé jednat tak nelogicky?" Přesto než začneme příliš příkře kritizovat nevinné lidi z ostrova Yap, je dobré se zamyslet nad epizodou ze Spojených států, na kterou by pravděpodobně zase reagovali ostrované podobným způsobem. V letech 1932-33 se Banque de France obávala, že Spojené státy nehodlají setrvat na zlatém standardu za tradiční cenu 20,67 dolarů za unci zlata. Proto Banque de France požádala Federální rezervní banku New York, aby směnila do zlata větší část jejich dolarových aktiv, která měla ve Spojených státech. Aby zlato nemuselo být převáženo přes oceán, Federální rezerOSTROV vní banka byla požádána, aby jednoduše zlato uložila na účet Banque de France. Jako odpověď na tuto žádost úředníci Federální rezervní banky sešli do sklepů, kde bylo zlato uloženo, dali odpovídající počet zlatých slitků do oddělené zásuvky a připojili k ní cedulku, která označovala, že obsah zásuvky je majetkem Francie. Znamenalo to asi tolik, jako kdyby zásuvky byly označeny "černým křížkem", zrovna tak jako Němci označili své kameny.
Výsledkem této transakce byly titulky článků, jež se objevily v novinách, typu - ztráta zlata, ohrožení amerického finančního systému apod. Devizové rezervy USA se snížily, francouzské vzrostly. Trh shledal americký dolar slabším, francouzský frank silnějším. Takzvané "stažení" zlata Francií z USA bylo jedním z faktorů, který v konečném důsledku vedl k bankovní panice roku 1933.
Existuje skutečně nějaký rozdíl mezi vírou Federální rezervní banky, že se nachází ve slabší měnové pozici kvůli nějakým značkám na zásuvkách ve svých sklepích, a vírou ostrovanů, že se stali chudšími kvůli nějakým značkám na jejich kamenných penězích? Nebo mezi vírou Banque de France, že se stala měnové silnější kvůli nějakým značkám na zásuvkách ve sklepě více než 3000 mil daleko a přesvědčením rodiny z ostrova Yap, že je bohatší kvůli jednomu kamenu pod vodou, vzdálenému asi 100 mil? Co se tohoto týče, kolik z nás má přesné osobní přímé ujištění o existenci mnoha věcí, na které nahlížíme jako na ty, jež konstituují naše bohatství? Co s největší pravděpodobností máme, jsou zápisy na bankovním účtu, majetek potvrzený kouskem papíru, kterému se říká akcie atd.
Ostrované z Yapu viděli jako konkrétní manifestaci svého bohatství dovezené kameny dobývané a opracovávané na vzdáleném ostrově. Po více než století civilizovaný svět shledával takovou konkrétní manifestací svého bohatství kousek kovu získaného z hloubi země, který byl za velkého úsilí opracovaný, dovezený z velkých vzdáleností a pohřbený znovu ve spletitých sklepeních hluboko pod zemí. Je jedno konání skutečně racionálnější než druhé?
Co oba příklady ilustrují (a našli bychom mnohé jiné), je skutečnost, jak je v měnových otázkách důležitá úloha nahlížení na věc, úloha iluze nebo "mýtu". Naše vlastní peníze, peníze s kterými jsme vyrostli, systém, kterému jsou podřízeny, nám připadá "skutečný" a "racionální". Peníze ostatních zemí se nám často zdají být jako papír nebo bezcenný kov, i když kupní síla takovéto jednotky je vysoká.